Věk prvorodiček se i na Slovensku postupně zvyšuje a nezřídka se stává, že ženy mají své první miminko až po překročení třicítky. V současnosti tedy nejde už o nic výjimečného, ale odborníci tvrdí, že v souvislosti s výchovou je rozdíl v tom, zda matka dítě porodila například v osmnácti letech nebo až ve třiceti pěti.
Vyšší věk matky je sice rizikový ze zdravotního hlediska jak pro rodičku, tak pro plod. Z hlediska přístupu k výchově jsou však podle několika studií děti starších matek emocionálně a sociálně vyspělejší, a to zejména ve věku před vstupem do puberty.
Stejně tak se vyšší věk matky při výchově odráží i na jejich kognitivních schopnostech, které jsou významným faktorem při vzdělávání a zdravém vývoji dětí.
Roli hrají i životní zkušenosti
V tom, jak matka přistupuje k výchově dítěte, hraje zásadní roli zejména fakt, zda ho plánovala a jaké byly okolnosti jeho početí.
„Rozhodnutí mít dítě je zřejmě nejdůležitějším rozhodnutím v životě každé ženy. Pokud žena otěhotní víceméně náhodně, má jiný přístup i postoj k výchově svého dítěte než žena, které se podaří otěhotnět po letech snažení se o miminko,“ vysvětluje psycholožka Andrea Čanigová.
Zároveň dodává, že způsob, jakým vychováváme dítě, ovlivňuje několik faktorů včetně naší osobnosti, modelu výchovy z naší původní rodiny, životní okolnosti či podpora partnera. Roli však určitě hraje i věk matky, respektive její životní zkušenosti.
„Věkem se osobnost matky mění. Je to přirozené, neboť každý se vyvíjí. Důležité je uvědomit si, že mladá matka na prahu dospělosti řeší vedle výchy dítěte i zabezpečení své budoucnosti a to po každé stránce. Její život se právě rozbíhá a pod vlivem těchto okolností jí zůstává přirozeně méně mentální i časové kapacity na dítě. Na druhé straně to neznamená, že je méně zodpovědná,“ říká Čanigová.
Výzkumy a zkušenosti odborníků podle ní dokazují, že i mladé mámy si postupem času uvědomí plnou zodpovědnost za malého človíčka a často platí, že „děti mladých matek jsou v dalším životě více samostatné a lépe připravené zvládat různé překážky a nástrahy života“.
„Nedá se určit, jak se dítě cítí u matky mladé nebo starší, protože to neřeší, neumí to porovnat. Pro něj je jeho máma „bez věku“. Nikdo nemá ideální matku, ale každé dítě potřebuje milovat svoji mámu a být milováno ní. K výchově patří chyby, ale je třeba umět s nimi zacházet a zpracovat je,“ říká Čanigová.
S jistým odstupem a nadhledem se však na rodičky umíme podívat už z pohledu dospělého člověka. Psycholožka konstatuje, že matka, která porodí své dítě ve vyšším věku, tedy přibližně po pětatřiceti, je již pravděpodobně ekonomicky zajištěna, má vyřešeno bydlení a všechny ostatní předpoklady pro vznik rodičovství včetně zralého chování.
S tím vším přichází i pocit silné zodpovědnosti, která se může přetavit do úzkostnějších reakcí ve vztahu k dítěti.
„Většinou jsou to právě matky prvorodičky staršího věku, které se obávají více o své dítě a tím ho i více kontrolují, ochraňují, hlídají. Projevují více svou úzkostlivost v chování a mají tendenci ik větší benevolentnosti v jeho chování,“ přibližuje Andrea Čanigová.
Demokracie versus autoritativnost
Jako nejlepší start do života považuje psycholožka výchovu postavenou na laskavém přístupu, rovnocennosti, důslednosti a budování hranic, a to bez ohledu na věk ženy.
„Dalo by se říci, že máme vytvářet hranice ne pro děti, ale s dětmi,“ říká.
Základ tvoří dva hlavní výchovné styly, a to demokratický nebo autoritativní. „Rozdíl mezi nimi nespočívá v tom, že při tom prvním je vše dovoleno a ve druhém převládají především omezení, ale v tom, jakými způsoby se stanoví pravidla a hranice chování dítěte.“
Demokratický a partnerský přístup je založen na rovnocennosti a respektování důstojnosti dítěte. V autoritativní výchově převládá nerovnost, vztah nadřazenosti a podřazenosti a používají se i mocenské prostředky. Existuje mezi nimi nějaký souvislost is věkem rodiček?
„Otázka benevolentnosti ve výchově nezávisí až tak na věku matky, jako spíše na její vlastní emocionální zralosti a postoji k sobě samé. Matky, které dávají svým dětem důvěru, že zvládnou různé záležitosti a poradí si s nimi, jim zároveň dodávají sebevědomí a budují jejich sebeúctu,“ objasňuje psycholožka.
